Solitární plicní uzel (SPN) je definován jako okrouhlá léze obklopená provzdušněným plicním parenchymem o průměru < 3 cm, která není spojená s jinou patologií – atelaktázou, hilovou či mediastinální adenopatií ani pleurálním výpotkem.1
Se stále dostupnější a využívanější výpočetní tomografií (CT), a to nejen z plicní indikace, je plicní uzel čím dál častějším incidentálním nálezem. Také zavádění screeningových programů časného záchytu plicních karcinomů vede k narůstající incidenci solitárních plicních uzlů (SPN). Odhaduje se, že ročně je na celém světě detekován více než 1 milion plicních uzlů.2
V rámci screeningu nádorů plic byl plicní uzel přítomen až u třetiny jedinců (data z 21 studií s více než 100 000 účastníků). Náhodné nálezy nekalcifikovaných plicních uzlů v rámci 11 zobrazovacích studií (u pacientů po traumatu nebo při CT srdce) se vyskytovaly s prevalencí přibližně 13 % (rozptyl 2–24 %).3
Většina (90-95%) incidentálně zachycených solitárních plicních uzlů je benigní etiologie. Ale část z nich může představovat časné stádium primárního bronchogenního karcinomu nebo metastázy jiných malignit. Karcinom plic zaujímá prvenství v nádorových onemocněních celosvětově, navíc je ve více než 70% diagnostikován v pozdním stádiu, kdy je prognóza nepříznivá. Naopak v případě jeho záchytu v časném stádiu je onemocnění kurabilní a 5 ti leté přežití je více než 60%. Výskyt malignit se u pacientů s SPN pohybuje v rozmezí 3,2–4,5 %.4
S rostoucí incidencí solitárních plicních uzlů, pneumolog stále častěji čelí problému jakým způsobem řídit management diagnostiky SPN. Stojí společně s pacientem před rozhodnutím, zda přistoupit k invazivnímu ověření jeho etiologie, což je spojeno s komplikacemi (nejčastěji pneumotorax/krvácení) a občas s nutností opakování invazivního vyšetření pro nevýtěžnost, nebo zda uzel radiologicky sledovat, což je zatíženo stresem z nejistoty biologické povahy SPN, nadměrným zářením a event. zpožděním diagnostiky nádorového onemocnění v časném stádiu, nebo zda uzel chirurgicky resekovat. (1)
I přes celosvětově stále rostoucí incidenci solitárních plicních uzlů, data poukazují na nedostatečnou informovanost odborných společností ohledně doporučených postupů jejich managementu. Mnoho pacientů se solitárním plicním uzlem není odesláno k adekvátnímu vyšetření a nejsou řádně klinicky ani radiologicky sledováni. Může se tak promarnit šance na včasnou diagnostiku primárního bronchogenního karcinomu. Zvyšování povědomí a vzdělávání praktických lékařů, internistů, pneumologů, radiologů, onkologů a chirurgů o problematice SPN, by mohlo zlepšit strategii jejich diagnostiky a terapie. (2)
Hlavním důvodem, proč se o solitární plicní uzly zajímat, je tedy možnost časné identifikace a stanovení diagnózy maligních plicních uzlů, a zároveň snaha o redukci invazivních výkonů u benigních lézí, respektive indolentních nádorů.
MUDr. Lenka Návratová
1. klinika tuberkulózy a respiračních nemocí 1. LF UK a VFN v Praze
Reference: