Výrazný rozmach navigačních metod, který v posledních letech pozorujeme, je dán jednak překotným zvyšováním počtu diagnostikovaných solitárních plicních uzlů (SPN) a také postupným odklonem od tradičních invazivních metod diagnostiky SPN.
SPN je definován jako okrouhlá či nepravidelná opacita s průměrem ≤ 3 cm, obklopená vzdušnou plicní tkání, která není spojena s žádnou preexistující plicní patologií. Pokud se jedná o větší útvar, hovoříme o plicní mase, při velikosti ≤ 3 mm jde o mikronodulus.
SPN mají nejčastěji benigní příčinu. Mohou být následkem infekce nebo zánětu, projevem cévní abnormity, případně se jedná o granulomy. Pokud však průměr SPN přesahuje 10 mm, je až 40 % těchto abnormit maligních.1 Přesná diagnostika SPN je tedy důležitým úkolem pro radiologa i klinika.
Během posledních dvou desetiletí bylo vydáno několik guidelines k diagnostice SPN. Doporučené postupy vydala např. Fleischnerova společnost,2 americká ACCP (American College of Chest Physicians)3 nebo britská BTS (British Thoracic Society).4 V Česku nebyly podobné postupy zatím oficiálně zakotveny, většinou se řídíme doporučeními Fleischnerovy společnosti a stále častěji se také snažíme využívat kalkulátory pravděpodobnosti malignity.
Aktuální guidelines doporučují pro diagnostiku SPN využít nejméně invazivní možnou metodu. Vhodnou metodu vybíráme pro daného pacienta individuálně s ohledem na vypočtené riziko pravděpodobnosti malignity.5
U pacientů s nízkou až střední pravděpodobností malignity (v pásmu rizika 5–65 %) indikujeme s ohledem na nižší riziko úmrtí či komplikací nechirurgické diagnostické postupy,4 mezi něž patří i navigovaná bronchoskopie. Pouze ve zcela výjimečných případech bychom měli v této situaci primárně použít pro diagnostiku a zároveň léčbu SPN chirurgický výkon.
V dalších několika desetiletích bude nevyhnutelně docházet k významnému nárůstu počtu nově diagnostikovaných SPN. Důvodem je nejenom známý, i když vágně popsaný přesun primomanifestace bronchogenního karcinomu z velkých dýchacích cest do periferních oblastí, ale zejména stále se zvyšující počet CT vyšetření hrudníku pro diagnostické i screeningové účely.
Využití CT pro screening karcinomu plic snižuje mortalitu tohoto onemocnění,6 zároveň však při radiologickém screeningu získáme až u poloviny účastníků diagnózu SPN. Dle údajů ze studií se incidence SPN v plošných screeningových programech pohybuje v rozmezí 8–51 %, přičemž malignita se u této skupiny prokáže jen v 1–12 % případů.7
Je tedy zřejmé, že výrazný overdiagnosis effect screeningu i nálezů na oportunistických CT je vhodné kompenzovat přesnou tkáňovou diagnostikou s co nejmenším procentem nežádoucích příhod.
doc. MUDr. Jiří Votruba, Ph.D.
1. klinika tuberkulózy a respiračních nemocí 1. LF UK a VFN v Praze
Reference: